Země rozdělená nenávistí: Šest let mezi Kuciakem a Ficem

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Atentát na premiéra Roberta Fica je další krvavou kapitolou knihy, která se začala psát před šesti lety. Tehdy najatý vrah zastřelil novináře Jána Kuciaka s přítelkyní Martinou Kušnírovou. Co spojuje obě události, zdánlivě vzdálené v čase i obsahu? Politika. První zločin spustil převrat, který vedl k Ficově politickému pádu, druhý měl ukončit jeho život fyzicky. A mezitím Slovensko rozežírá smrtelná nenávist…

Novinář a premiér. Dvě osoby dramatu, do nějž je, zdá se, víceméně zatažen celý národ. Který v důsledku pandemie psychózy a paranoie jedná jako „smyslu zbavený“. Jak se to mohlo stát? A je možná náprava?

Máme před sebou epický a tragický příběh země, která ztrácí rozum. Která v záchvatech vášní zapomíná na základní předpoklad fungování společnosti, jímž je uměřenost. 

Když lidé v jakémkoli vztahu reagují přehnaně, iracionálně, bez schopnosti elementárního pochopení a ani neberou v potaz věcné argumenty, pak se jejich přátelství, manželství či jakákoli jiná firma kooperace nejspíše rozpadne. V rámci státu se předpokládá, že taková situace nemůže nastat – ale co když občany zachvátí cosi jako davové šílenství?

Fica po atentátu operovali několik hodin. Jeho stav je vážný, ale stabilizovaný

Nejsme-li schopni činy a slova toho druhého nazírat aspoň trochu z jeho perspektivy, nebo mu dokonce vkládáme do úst, co neřekl a vyčítáme mu, co neprovedl, je konec. V rámci velkého společenství fungují (či měly by fungovat) neutrální mechanismy, jež tato subjektivní hnutí mysli vyruší. 

Jednak tím, že ti, kteří v jejich rámci rozhodují či ovlivňují dění, nejsou do věci emocionálně zataženi, jednak tím, že se řídí (či měly by řídit) přísnými formálními pravidly. To vše na Slovensku selhalo. Nebo přinejmenším selhává.

Abychom pochopili, co se stalo včera, musíme se vrátit šest let zpátky. Tenkrát došlo k mafiánské vraždě. Avšak příslušníci velké části mediálních a politických elit ji tak nechápali. Od počátku měli před sebou jediného viníka: Roberta Fica. 

Napřed ho podezírali, že si ji přímo objednal. Buď sám, nebo někdo z jeho blízkého okolí. I když vyšetřování tuto hypotézu jasně vyvrátilo, zůstal nenáviděný předseda vlády přinejmenším politickým vrahem. On přece sestrojil „mafiánský stroj“, který mimo jiného semlel Jána Kuciaka. Nebo ne?

Co se dělo před šesti lety na Slovensku, můžeme nazvat „únosem plurality“

Tato otázka je zásadní. Čím? Protože si ji nikdo z těch, kteří psali ohnivé sloupky a komentáře, burcovali v televizích a rádiích, na ulicích a na náměstích, nekladl. Mechanismy liberální demokracie se staly dysfunkčními. Média se z kritických pozorovatelů dění stala jeho účastníky, snažila se ho vést a posouvat, nikoli rozebírat a vykládat. 

Čest výjimkám, ale pár kapek nezmění proud řeky, která se vylila z břehů rozumu. Ficovi oponenti – jinak příliš slabí, aby ho porazili ve férové politické soutěži – ucítili šanci…

Co se před šesti lety na Slovensku dělo, můžeme nazvat „únosem plurality“. Teorie chaosu pro to má technicistní termín – „zotročení módu“. Popisuje situaci, kdy do té doby náhodný pohyb je náhle vyveden jedním koherentním směrem. Stane se tak při zapálení laseru, krachu na burze... nebo za revoluce. Veřejný prostor ovládla jediná vůdčí myšlenka, jediný paprsek silného světla, který vypaloval do mozku jediný slogan: „Sundat Fica!“

Smer a Fico se do slovenské politiky nevrací, protože ani nikdy neodešli. Nejistota ohledně podoby parlamentu je tu enormní, říká politolog Baboš

Novináři, akademici, aktivisté, politici i další autority a opinion lídři, ti všichni vedli davy jedním směrem: k pomyslnému útoku na sídlo vlády. Masivní demonstrace iniciativy Za slušné Slovensko dosáhly cíle. Robert Fico podal demisi

Prezident Andrej Kiska neměl ovšem tu odvahu (či drzost) pošlapat ústavu způsobem, jakým to učinil Miloš Zeman, nesestavil vlastní kabinet a nechal dovládnout koalici pod vedením Petera Pellegriniho. Což z něj učinilo výraznou osobnost a nakonec i novou hlavu státu.

Na Slovensku došlo k převratu, kdy legitimní hlava exekutivy musela odejít nikoli v důsledku voleb, ale po vnějším nátlaku. Někdo by mohl říci, že nešlo o nic jiného než o spontánní demonstraci odporu proti „špatné vládě“ a zejména jejímu předsedovi. Ale právě zde je třeba připomenout ono kouzelné slovíčko „uměřenost“. 

Normální politické vystoupení proti krokům kabinetu by nemělo sílu Fica násilně svrhnout. Bylo třeba spojit ho s mafiánskou vraždou. Se kterou ale neměl nic společného, ne v žádném normálním slova smyslu.

Tohle je zásadní rozdíl mezi Slovenskem 2018 a Českem 2019, či sametovou revolucí 1989. Demonstrace proti Andreji Babišovi nebo proti komunistům, byly také vedeny obecnou naštvaností, ale vždy měly za příčinu konkrétní činy dané garnitury.

Robertu Ficovi ovšem zcela účelově dali na čelo nálepku „vrah“. Mnozí s ním mohli být právem nespokojeni, mohla jim vadit vysoká míra korupce či řádění gangů. Ale nic ze skutečných provinění či chyb vlády zjevně nestačilo k odstranění premiéra bez nových voleb.

Když padla původní odvážná hypotéza, že nitky od mafiánské vraždy vedou až k Ficovi, tak ti, kteří mezitím rozpoutali doslova peklo, nad tím mávli rukou s odůvodněním „to nevadí, vždyť on udělal ze Slovenska stát organizovaného zločinu, takže může za všechno“.

Místo rozumu a citu pro právo nastoupila ideologie dobra a zla

Jenomže to jsme opět u oné uměřenosti. Naši východní sousedé nejsou jako my – ve skutečnosti je tamní společnost mnohem více násilná, prorůstá jí skrz naskrz „rodinkarstvo“ (česky „klientelismus“), je zde rozšířenější uplácení a porušování pravidel.

V 90. letech zde řádila válka mafií, kdy se účty vyřizovaly střelnou zbraní. Robert Fico i jeho přítel Robert Kaliňák jsou velkými dravými rybami v tamním rybníku. Ale nevytvořili ho, taková je zkrátka historie a kultura této země, která v řadě ohledů patří více na východ než na západ (viz třeba její rusofilství či panslovanství).

Měli je porazit jiní, stejně silní politici. Nějaký další Mikuláš Dzurinda, jenž zbavil zemi Vladimira Mečiara. Ne pokrytci, kteří dokáží vyhrát, jen když na soupeře svalí vraždu.

Tohle je porušení pravidel demokracie a ústavnosti. Formální postupy slouží k tomu, aby pokud možno odfiltrovaly emoce a vášně a upřednostnily racio – rozum. Uměřenost nakonec chrání všechny. Nikdo z nás neví, kdy se může ocitnout na tom „špatném“ konci provazu, jehož „správný“ konec drží lynčující dav.

Politika „dobra a zla“ je ve své podstatě hluboce nedemokratický koncept. Protože vylučuje pluralitu, vylučuje kritické myšlení, vylučuje právní stát, vylučuje lidskost, vylučuje svobodu.

Na Slovensku po médiích a politice nakonec selhala i vláda zákona. Tři roky, jimž vládla sestava Igora Matoviče, byly nejen plné chaosu a státnického neumětelství, ale také „honu na čarodějnice“. Protimafiánský útvar policie a speciální prokuratura byly zneužívány v boji proti opozici (tedy Ficovi a spol.) 

Děly se šílené věci. Například záhadně umřel v cele bývalý policejní prezident. A nebyl nikdo, kdo by se těmito okolnostmi kriticky zabýval. Protože místo rozumu a citu pro právo nastoupila „ideologie dobra a zla“…

Už tehdy se radikalizoval Juraj Cintula, který se v úterý pokusil zavraždit Roberta Fica. Už tenkrát ho nenáviděl a považoval za symbol zla. Je třeba říci, že neměl rád ani Mariána Kotlebu či Igora Matoviče. Systém měl za zkorumpovaný. 

Odmítal zbraně a založil přípravný výbor Hnutí proti násilí, spasitelku později viděl v Zuzaně Čaputové. Když se předsedou vlády opět stal předseda SMERu, zhroutil se mu svět. Definitivně se dle své výpovědi k činu rozhodl ve chvíli, kdy v prezidentské volbě zvítězil Peter Pellegrini.

Nakolik „vedla ruku střelce“ společenská atmosféra plná nenávisti, naštvanosti a – přinejmenším verbálního – násilí?

Na uniklém videu Cintula říká, že vláda je špatná, čímž se přiznává k politické motivaci svého zločinu. Jak se mohlo stát, že někdo, kdo si oškliví zbraně a násilí – a prakticky jako jediná politička ho zaujme prezidentka Čaputová, neboť ji pokládá za „čistou a slušnou“ –, spáchá atentát na premiéra? 

Jistě, idealisté mívají sklon k takovým věcem. Mohlo také jít o osobní frustraci. Slováci se však zároveň musejí ptát, nakolik ruku střelce vedla společenská atmosféra, plná nenávisti, naštvanosti a – přinejmenším verbálního – násilí?

V tomhle papiňáku se obyvatelé Slovenska dusí už šest let. Bylo by chybou přičítat čin Juraje Cintuly jen tomu, co se dělo těsně před volbami a po nich. Určitě špatně nesl Ficovy drsné výpady vůči své oblíbené prezidentce. Ale jeho sociální sítě ukazují, že už v roce 2018 se jasně postavil na stranu „dobra“ proti (Ficovskému) „zlu“. 

Co teď bude dál? Hodně záleží na politicích. Zejména těch vládních, raněných střelbou na jejich lídra, s nímž je často pojí osobní vztahy a rozhodně k němu mají velký respekt.

Viděli jsme dva typy reakcí. Jeden emocionální a zlostný od místopředsedy strany SMER Ľuboše Blahy a předsedy SNS Andreje Danka, kteří zaútočili na opozici a média a obvinili je z rozeštvávání společnosti a podílu na atentátu. A druhý od místopředsedy Národní rady Petera Žigy (HLAS) a ministra obrany Roberta Kaliňáka (SMER) – ti vyzývají ke klidu, utlumení vášní na obou stranách a ukončení „občanskej vojny“. Ano, to je cesta, jak opět najít uměřenost a díky tomu nakonec dospět když ne ke smíření, tak alespoň k příměří.

Vše má v rukách koalice a sám Fico (až se zotaví – věřme, že ano). Opozice žije ve strachu z „odplaty“ jako i většina novinářů. Vláda je ale v tak silném postavení, kdy drží nejen faktickou moc, ale má na své straně (poprvé) i morální převahu, že prostě musí ukončit koloběh hněvu, v němž jedna krevní msta střídá druhou. 

Snad u ní zvítězí rozum nad emocemi a nebude razit heslo: „Co vy nám za Kuciaka, to my vám za Fica“. Ať zvítězí uměřenost. Tu jsem cítil u Kaliňáka. On je nejbližší přítel premiéra a snad jeho slova platí…

Šokující atentát na Roberta Fica odhaluje licoměrnost části novinářské obce

sinfin.digital